Soudní dvůr Evropské unie nedávno vydal rozhodnutí, které má potenciál významně ovlivnit práva pracovníků v Evropské unii, a to zejména těch, kteří byli nespravedlivě propuštěni ze svého zaměstnání a později znovu přijati na základě soudního rozhodnutí. Rozsudek C-57/22 přináší jasné stanovisko k otázce, zda tito pracovníci mají nárok na placenou dovolenou za období mezi svým propuštěním a návratem do zaměstnání.
Tato právní záležitost byla přednesena Soudnímu dvoru Evropské unie s cílem získat jasné stanovisko k otázce práva na placenou dovolenou v těchto situacích. Základem pro tuto žádost bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu v České republice, které postavilo na jednu stranu právo pracovníků na placenou dovolenou a na druhou stranu vnitrostátní právní úpravu týkající se náhrady mzdy nebo platu během období, kdy pracovník nebyl zaměstnán.
V základu věci byl problém s tím, že zaměstnanec byl propuštěn ze svého zaměstnání, což později bylo prohlášeno za neplatné soudním rozhodnutím. Během období, kdy byl propuštěn a následně znovu přijat, však pro zaměstnavatele skutečně nepracoval, protože mu nebyla přidělována práce. Vnitrostátní právo dále stanovilo, že během tohoto období mu nepřísluší náhrada mzdy nebo platu. Nicméně, pokud zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že chce pracovat alespoň písemně, měl nárok na náhradu mzdy nebo platu ve výši svého průměrného výdělku až do doby, kdy byl znovu přijat nebo došlo k ukončení pracovního poměru. Toto ustanovení bylo zavedeno v souladu s vnitrostátním právem.
Soudní dvůr však rozhodl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o pracovní době musí být vykládána tak, že brání vnitrostátní judikatuře, která odmítá právo na placenou dovolenou za období, kdy zaměstnanec byl propuštěn a následně znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem po zrušení propuštění soudem. Toto rozhodnutí je založeno na tom, že zaměstnanec v tomto období skutečně nepracoval, protože mu nebyla přidělována práce, a měl nárok na náhradu mzdy nebo platu podle vnitrostátního práva.
Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že zaměstnanec má nárok na náhradu újmy, která mu vznikla v důsledku neplatného propuštění, a to tak, aby byl co nejvíce postaven do situace, ve které by se nacházel, kdyby propuštění neproběhlo. Nicméně, pokud zaměstnanec během tohoto období skutečně nepracoval, nemá nárok na placenou dovolenou za daný kalendářní rok.
Rozhodnutí Soudního dvora zdůrazňuje, že pracovník nemůže být zbaven práva na placenou dovolenou za období mezi propuštěním a návratem do zaměstnání. Skutečnost, že pracovník v této době nepracoval, je důsledkem jednání zaměstnavatele, které vedlo k jeho nespravedlivému propuštění. Zaměstnavatel má povinnost umožnit pracovníkovi uplatnit své právo na placenou dovolenou za kalendářní rok, a pokud to neučiní, musí nést následky svého jednání.
Toto rozhodnutí posiluje ochranu práv pracovníků v rámci EU a zajišťuje, že i ti, kteří byli nespravedlivě propuštěni, mají nárok na náhradu mzdy nebo platu za dobu, kdy skutečně nepracovali, a to v souladu s evropským právem. Tím je zajištěna spravedlnost a ochrana práv pracovníků v celé Evropské unii. Toto rozhodnutí má zásadní význam pro práva pracovníků v Evropské unii, zejména pro ty, kteří byli nespravedlivě propuštěni a později znovu přijati do zaměstnání. Rozhodnutí Soudního dvora jasně stanovuje, že tito pracovníci mají nárok na náhradu mzdy nebo platu za období, kdy byli propuštěni, i když skutečně nepracovali. Toto rozhodnutí pomáhá zajistit spravedlnost a ochranu práv pracovníků v rámci EU.
